Akademická encyklopedie českých dějin vzniká v době intenzivního tlaku na rychlou dostupnost nových vědeckých informací a zároveň v době volání po informacích spolehlivějších, než jaké může poskytnout záplava neutříděných – kvalitních, plevelných i vědomě zavádějících – údajů na internetu. Ačkoli se ozývají také hlasy, které žádají přenesení všech podobných prací pouze na internet, snahy o tvorbu velkých výkladových encyklopedií neustávají, naopak se projevují stále intenzivněji – dokladem se může stát snaha historiků státu a práva vytvořit velké encyklopedické dílo o právních dějinách Českých zemí. Lze předpokládat, že v příštích letech a desetiletích bude docházet k paralelnímu a vzájemně se doplňujícímu vývoji, totiž ke shromažďování „tekutých“ sdělení shrnující encyklopedické povahy v digitální podobě a současně k vytváření mnohem náročnějších velkých encyklopedií, které podají zřetelně koncipovanou, prověřenou a vědeckými institucemi garantovanou sumu poznatků v knižní podobě. Podobně jako v případě Biografického slovníku českých zemí, také u Akademické encyklopedie českých dějin, ujal se této práce Historický ústav AV ČR, neboť jeho vedení si bylo a je vědomo zodpovědnosti za vytváření velkých děl syntetické a encyklopedické povahy, které patří k nezbytným základům kultury a vzdělanosti každého národa. Příprava tak náročných děl naráží na přetrvávající tematickou a personální atomizaci výzkumu v humanitních vědách, kterou se jen pomalu daří překonávat. Odrazem této skutečnosti je nedostatečná připravenost k široké spolupráci všech oborově zainteresovaných vědeckých institucí. Historický ústav se s ní vyrovnává jednak díky svému komplexnímu pojetí, jednak zásluhou spolupracovníků z některých univerzitních pracovišť.
Zvláštní ocenění si zaslouží kolegové z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a z Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Díky nim vznikla některá velká a mimořádně cenná hesla z oblasti historické antropologie (Milena Lenderová – Karel Rýdl, Dětství), teorie historické vědy a didaktiky dějepisu (Zdeněk Beneš, Dějepisné učebnice, Didaktika dějepisu, Filozofie českých dějin). Významné je rovněž první encyklopedické zpracování problematiky školního dějepisu a bibliografie dějepisných učebnic, které vychází ze zkušeností a výzkumné činnosti dlouholeté předsedkyně Asociace učitelů dějepisu Heleny Mandelové (Dějepis). Rozhodující většina hesel vznikla ovšem úsilím vědeckých pracovníků Historického ústavu AV ČR, kteří se věnovali dějinám sociálním a hospodářským, politickým, diplomatickým a vojenským, kulturním, církevním a náboženským, problematice pomocných věd historických, historické demografie, ale také historii průmyslu a dopravy, zdravotní péče, vědy, školství, ideologií atd.
Pro hesla v tomto svazku je příznačná intenzivní pozornost, která se zaměřuje na etnicky německé obyvatelstvo Českých zemí (mj. v důsledku zařazení hesel počínajících písmenem D/deutsch), habsburské monarchii a evropskému kontextu českých dějin.
Ačkoli se ke spolupráci nepřipojil Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, díky badatelům o moderních dějinách z Historického ústavu AV ČR se podařilo dovést výklad o průběžných tématech takřka až do současnosti. Je však samozřejmé, že nemohla být vyčerpána všechna myslitelná (zejména detailní) hesla o vývoji české a československé společnosti v období od roku 1945. Zde však je naštěstí možné odkázat na speciální knižní encyklopedie, které se začínají rodit péčí badatelů z dalších akademických a univerzitních ústavů. V každém případě vznikla další podstatná část encyklopedie, která má sloužit nejen jako příručka pro profesionální historiky a další badatele v humanitních a sociálně vědních disciplínách, ale také jako ucelený zdroj poučení o vzdálené i blízké minulosti pro českou kulturní veřejnost.