Buď vítán

Buď vítán, Krisztiáne Grecsó, neboť přinášíš zajímavou zpověď a vzpomínky na to, co teprve přijde. Nabízí se otázka, kdo je vlastně nástrojem vytvářejícím Kleinův deník, nástrojem toho "nevědomého psaní" - jedna z protagonistek románu, nebo sám Krisztián Grecsó?

Z Kleinova deníku vyčte každý něco jiného, ale většina vesničanů je přesvědčena, že se vlastně jedná o "umrlčí knihu" - knihu mrtvých, v níž je každému stanoven přesný čas jeho smrti - ale kým vlastně? A proč? - snad za hříchy spáchané v minulosti, v době současné, či snad za ty, jichž se teprve dopustí v budoucnu?

Spousta otázek, pochybností, nejistoty, řada iracionálních epizod, zpod nichž prosvítá kolektivní vědomí viny.

Grecsóův nejnovější román je ze všeho nejvíc o vině, zpytování svědomí, promítajícím se do "bezprizorních stínů". Autor do děje rafinovaně vtahuje čtenáře, nechává mu ale i velmi široký prostor ke spekulacím a domýšlení. Celý příběh by se dal nejspíš vystihnout větou, která by mohla být motem románu:

"… ve větách přebývá čas a v těch nádherných slovech jsou obsaženy nejen věci existující, nýbrž tam lze nalézt i stín všech těch neexistujících věcí…"

A třebaže se velká část románu odehrává v čase (a mnohdy i prostoru) na hony vzdálenému realitě, je způsob Grecsóova psaní tak sugestivně reálný, že když například čteme o tom, jak hlavní hrdina Gergely Gallér jí chleba s kachním sádlem, máme pocit, že teď hned musíme vstát, jít do kuchyně, ukrojit si krajíc chleba, tlustě ho namazat sádlem, abychom se pak s každým soustem pokoušeli představit si tu fantastickou chuť maďarského chleba s kačením sádlem.

Štítky: Psychologické 

MOJE KNIHOVNY