Čeká nás pohroma? - Životní příběh generála tajné služby

Generál v záloze Andor Šándor... Bezpočet lidí ho zná z médií i z jeho přednášek a naslouchá tomu, co říká elegantní pán v dobře střiženém obleku. A jako by s pořád trochu velitelským držením těla. V angličtině, kterou umí ing. Šándor tak jako u nás málokdo, se tomu říká body language.

Kdekdo se ale musí ptát: Co všechno má už ten člověk za sebou, kromě toho, že vedl před lety vojenskou tajnou službu a že ho dnes známe jako bezpečnostního experta? Čím prošel a kudy se ubíral jeho život? Jaké má přátele? A jaké nepřátele?

Na tyto otázky odpovídá kniha generálových pamětí, která nyní vstupuje na český knižní trh. A nejsou to běžné memoáry s popisem vlastního života od dětství až do moudrého stáří. Šándor své vzpomínky zpestřuje ostrými úvahami, historickými obrazy, někdy až ironickými komentáři a výhledy do možná dost nebezpečné budoucnosti.

Působí dnes, když ho vidíte, jako politik, kterého byste možná rádi volili. Jako muž, co umí odpovídat na otázky. Byl v životě velitelem pěší roty, učitelem angličtiny, vojenským diplomatem, podšéfem a šéfem vojenské rozvědky – v otázkách ozbrojených sil a politiky se skvěle vyzná dodnes. A říká v knize například: „Spoléháme na proslulý článek pět Washingtonské smlouvy, kde se mluví o pomoci členské zemi NATO ze strany jejích spojenců, a nechceme brát v potaz fakt, že spojenci ohroženému státu pomohou v rámci svých možností a svého uvážení. Takže mu třeba mohou poslat vlak s balenou vodou, čtyřicet tisíc přikrývek a bedny s brufenem...“

Ukázka

Televizní obrazovka nám ukázala inferno. První věž mrakodrapů Světového obchodního centra v New Yorku už hořela. K té druhé se po obloze stáčel tmavý bod, který pak před očima rostl do tvaru letadla. Kolik je teď vlastě v New Yorku hodin? Podle jejich času devět ráno… Mohutný boeing do druhé, dosud neporušené věže narazil v 9.02. Byl jistě plný paliva – na obrazovce to s chocholem plamenů připomínalo akční film. Jenomže tohle nebyly filmařské triky, byla to skutečnost, šílený, dosud nevídaný teroristický nálet, řízený bůhvíkým.

Slyšel jsem kohosi, jak říká: „V těch věžích je přece spousta lidí!“

„Ví někdo, kolik času uběhlo od úderu na první věž do chvíle, než práskli do té druhé?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že šestnáct minut, šéfe!“

Bůh žehnej Americe, letělo mi hlavou. Oni při vší své vojenské moci nezvednou do vzduchu stíhačky k ochraně takového města, jako je New York? Představil jsem si Vladimíra Ficence, velitele letiště v Čáslavi. Má tam sice pořád jen staré migy jedenadvacítky, ale byly to kdysi nejrychlejší stíhačky na světě. Nad Prahou by byly za tři čtyři minuty, pod křídly s raketami Sidewinder…

Stál jsem v čele vojenské tajné služby a cítil jsem spoluzodpovědnost za bezpečí státu. Večer 11. září 2001 a noc na dvanáctého jsem prožil v rozvědce na zpravodajském sále, kam chodily informace vysílačkami, telefonem, faxem, e-mailem i kurýrní poštou. Rozdal jsem pokyny, aby se žhavil doslova každý zdroj, který by nám mohl říct, co všechno americká tragédie znamená pro Evropu a pro naši republiku.

Věděl jsem, že ráno budu jako šéf rozvědky brífovat náš generální štáb, stejně jako pány z ministerstva obrany, a nakonec že mě čeká prezident. Lil jsem do sebe kávu a v šumu zpravodajského sálu jsem spolu s jedním z našich důstojníků přemýšlel. Bylo mi jasné, že ráno nemůžu prostě jen opakovat to, co nyní do diváků hustí CNN.

Jaká letadla ti gauneři unesli? Z jakých linek? Z těch, které z východního pobřeží USA mířily přes celý kontinent na západ k Pacifiku… Šlo tedy o stroje připravené na dlouhý, nejméně pětihodinový let. Se spoustou paliva v nádržích. Když se pak vysokooktanový letecký benzín při nárazu vznítí, vytvoří ve směsi se vzduchem výbušnou směs a unesený boeing se změní v bombu. Paliva tudíž musí být dost, aby ta bomba byla silná.

Proč se ale ve všech případech jednalo o první ranní lety? Protože se dalo předpokládat, že nebudou zpožděné. Všechny ty stroje přistály na letištích už desátého září večer, a kdyby jim n

Štítky: Pro milovníky záhad

MOJE KNIHOVNY