Myslím, že jsme opět velmi ohrožený národ, biologicky i kulturně. Jedenadvacet esejí nevypráví příliš o tom, co by český národ měl dělat, jestliže chce přežít, a popřípadě se dostat dál; víc mluví o tom, co by dělat neměl. Hodnotové myšlení naproti tomu říká, že je každý národ svého druhu jedinečný vesmír – stačí uvážit jen jazyk – a že jeho zánik je stejná škoda, jakou je zánik jakéhokoli druhu života. Vzdorovat zániku národa? Nevím o větší a nevděčnější námaze. Příliš velký podíl z nás totiž mylně očekává, že přežití zařídí někdo z nás. Domnívám se, že by v českém případě mohl být tenhle typ myšlení, cítění a chování výsledkem rychlé, dejme tomu šest století trvající koevoluce genů a kultury. Vypráví o tom například esej Altruismus. Převezmou svět vlastníci korporací, pro něž budou národy pouhým nástrojem? Čím méně budou národy autonomní, což nevylučuje kooperaci, tím to bude snažší. A platí dnes aktuální názor, že pokud národ a jeho stát nebudou kontrolovat imigraci, pak se národ v průběhu jedné až dvou generací ohrožuje poškozením identity a riskuje státnost? autor
Štítky:
Svět a politika,
Státy, kultury, národy,
Partnerství, vztahy,
20-21. století,
Psychologie a sociologie,
Národní identita,
Národní mentalita,
Společnost,
Člověk a společnost,
Hodnotová orientace,
Lidské chování,
Rodinné vztahy,
Češi,
Společnost - česko,
Sociální problémy,
Sociální deviace,
Společnost - česko - 20.-21. století