Některá témata visí ve vzduchu. Jako třeba muž (ve filmu). Nová vlna emancipačního hnutí uvnitř západní společnosti s sebou nese i otázky testování a přehodnocování genderových identit, pravidel a rolí. Nevyhýbá se ani filmovému průmyslu, kde se evidentně řeší - minimálně v americké/hollywoodské kinematografii, která je v epicentru sociálních kampaní a tlaků -, jak dané změny reflektovat nebo se jim alespoň ad hoc přizpůsobit. Třeba zvýšením počtu filmů se silnými hrdinkami nebo přidáváním emancipačních scén, které se ve skutečnosti nestaly, ale zapadají dobře do poptávky po větším prostoru pro ženy a vyjádření jejich sounáležitosti, či minimálně do pragmatické producentské strategie jevit se progresivně. Za všechny třeba spiklenecké gesto vydavatelky deníku The Washington Post Katharine Graham ve filmu Akta Pentagon: Skrytá válka k davu žen, které jí před soudní síní vyjadřují solidaritu, a ona jim zpětně vysílá zprávu o tom, že ženy mohou a budou vést. Muži pak bývají v podobné logice méně agresivní, sexističtí a povýšení vůči "slabému pohlaví". Stačí se podívat jen na kdysi největšího filmového chlapáka Jamese Bonda. Jeho identita je podstatně nejednoznačnější a místo Pussy Galore je pro něj nejdůležitější ženou (náhradní) matka. Facka ženě ve filmech s Drsným Harrym dnes působí jako šok.
I když je složité hledat přímé korelace mezi světem skutečným a tím filmovým, platí, že filmový obraz mužů se proměňuje. A v současnosti se jeho proměny zrychlují nebo radikalizují. Po létech debat o mužích v krizi je tu další fáze, která alarmismus nahrazuje přijímáním plurality. Jak ukazují texty v tématu tohoto čísla, které se pohybují od definování mužnosti na plátně, přes stárnutí hvězdy Nicolase Cage po profil Michaela Fassbendera. Speciální případ české kinematografie reflektuje text o zobrazení mužů v českých komediích.
Výrazné muže či jejich reprezentaci najdete ale i v první části čísla. Například portrét Ingmara Bergmana, režiséra, který také vnesl do kinematografie určitý typ mužnosti a mužství, nebo dokonce maskulinního pojetí filmu. Bergman sice patří k tvůrcům, o nichž se zdánlivě už vlastně nedá nic říct vzhledem k tomu, kolik papíru o jejich stylu a díle bylo popsáno. Stanislava Přádná ale ukazuje, že to není tak úplně pravda. Vedle Bergmana stojí způsobem možná šokujícím jako Harryho facka muž, kterého byste ve filmovém časopise nejspíš nečekali - Karel Gott. Jeho obrazu od šedesátých do devadesátých let mimo jiné coby symptomu normalizace i raného kapitalismu je věnován Fenomén. Do proudu mužských identit, tentokrát v kulturně specifickém a opresivním systému, by se dal volně zařadit i jeden z nejvýraznějších filmů letošního roku snímek Léto, jemuž se v Zoomu se znalostí ruských reálií věnuje Kamila Dolotina.
Příjemné čtení posledního letošního čísla a děkujeme za přízeň, díky níž může Cinepur otevřít osmadvacátý rok své existence.