Pod souborným názvem Evangelium utrpení vycházejí v tomto svazku čtyři kratší Kierkegaardovy spisy. První z nich, který dává titul celé knize, přináší rozbor a přehled těch utrpení, jimiž musí každý věřící v životě projít, neboť jsou mu Novým zákonem předurčena. Křesťan má následovat Krista, jít po stopách Ježíšových. Má nést svůj kříž, jít s ním sám a nést jej tak, aby byl lehký ("rozkošný"). Proto musí být věřící poslušný, odumřít vlastní vůli a uvědomit si, že trpí jako viník. Utrpení je však zdoláno věčností, jež váží víc než všechna trýzeň. Kierkegaard kritizuje svou církev, jež slepě počítá se samozřejmou boží milostí a zanedbává věčnou blaženost tím, že se na ni věřící nechtějí "v bázni a chvění" připravovat.
V dílku Starosti pohanů Kierkegaard srovnává "starosti" rostlin, zvířat, nevěřících lidí a věřících křesťanů (zastupují je lilie, pták, pohan a křesťan), a to starost chudoby, nadbytku, bezvýznamnosti, povýšenosti, opovážlivosti, sebetrýznění a konečně také starost bezradnosti, nerozhodnosti a bezútěšnosti.
Spis Ladění v zápasech utrpení pojednává o radosti při různých druzích utrpení, paradoxně uváděných jako křesťanská radost z něčeho lidsky vzato neradostného. Kierkegaard tak například promýšlí radost z toho, že trpíme jen jednou (po celý život), ale vítězíme věčně, radost z toho, že díky soužení člověk získává naději, nebo radost z toho, že čím více slábneme, tím silnější je v nás Bůh.
Spisek Myšlenky, jež raní zezadu je výslovně psán pro křesťany a mluví o křesťanových pokušeních a nedorozuměních. Kierkegaard zde uvažuje o smyslu chození do kostela, o dobrovolném vzdání se všech věcí, o nesmrtelnosti a dalších otázkách. Text končí krásným líčením rozdílu mezi autorovým poměrem k Sókratovi, jehož obdivoval, a Kristem, v něhož věřil.