Příběh podivínské Lien (v první polovině knihy jí je devět let) a jejího nového autistického spolužáka Marcuse, který v ní od první chvíle budí hluboký odpor a překřtí ho na „stvůru“. Lien vyrůstá bez matky, která zemřela při porodu, s otcem, duchem nepřítomným docentem dějin umění. Lienin vztah k Marcusovi je dvojaký – z duše ho nenávidí, ale současně ji i přitahuje, protože v něm cítí určité své rysy ve zkoncentrované podobě. První část knihy popisuje, jak tato podivná dvojice buduje vlastní svět tím, že se spolčí při systematických krádežích v místním hokynářství. Jejich kriminální dráha vyvrcholí únosem a týráním andělsky krásného, slepého a hluchoněmého hokynářova syna, jehož cílem má být „osvobození slov“. Přistihne je ředitelka školy, oba viníci se dají na útěk, ale na nádraží jsou objeveni a oddělí je. Zde končí první polovina příběhu. V druhé polovině knihy narazí mezitím dospělá Lien, která pracuje jako novinářka, na Marcusovu stopu – je účastníkem vojenské mise, který jako jediný přežil nepřátelský útok. Lien dostane za úkol udělat s ním rozhovor. Hledání bývalého komplice líčí vypravěčka Lien jednak přímo, jednak v dopisech „stvůře“ – dávný nenáviděný a mlčenlivý spolužák se stal jejím všudypřítomným druhem, ke kterému se nepřestává vztahovat. Je to variace na autorčino oblíbené téma, jímž jsou lidé, kteří v tom druhém hledají, co jim chybí, neboť bez onoho druhého nejsou úplní. V této knížce se dokonce nabízí otázka, zda si Lien nepřítele nevymyslela, tak jako si jiné děti vymýšlejí kamaráda. Pro autorčin styl je typický nesentimentální, věcný tón, který paradoxně umocňuje emocionální účinek (recenzenti vyzdvihují, že v této knížce má autorka „opratě tak pevně v rukou a udržuje tak vysoké tempo, že nějaké vzpěčování nepřichází v úvahu“). Saskia de Coster (1976), mladá vlámská autorka a výtvarnice, je považována za jednu z nejosobitějších a nejnadějnějších mladých autorek nizozemské jazykové oblasti.
Štítky:
Nizozemské romány