Ve dvacátém století málokteré válečné námořnictvo zůstalo odolné vůči vzpourám, avšak otázce, jak a proč občas dochází ke zhroucení námořní kázně, dosud nebyla badateli věnována příliš velká pozornost. Tato kniha přináší řadu čtivých studií na nejnovější úrovni vědeckého bádání, které se zabývají vzpourami námořníků, k nimž došlo v Rusku (Potěmkin 1905), Brazílii (1910), Rakousku-Uhersku (1918), Německu (1918), Francií (1919), Austrálii (1919), Chile (1931), Velké Británii (invergordonská vzpoura 1931), Spojených státech (vzpoura v Port Chicagu 1944), Indii (1946), Číně (1949) a Kanadě (1949).
Tyto události byly nejrůznější povahy, ale všechny představovaly úmyslný útok na námořní a politickou autoritu. Cíle vzbouřenců se vzájemně odlišovaly od pouhých omezených reforem ryze námořní podoby až po neskrývaně politické cíle a - ve vzácných případech - otevřenou revoluci. Prvních dvanáct kapitol knihy se zabývá zkoumáním příčin konkrétních vzpour, jejich krátkodobých i dlouhodobých následků a samotným průběhem těchto událostí. Autoři využívají výsledků nejnovějšího bádání současných metodických postupů, a tím přinášejí cenné poznatky odborníkům i běžným čtenářům.
Kniha Námořní vzpoury ve dvacátém století končí studií editorů, jež vrhá výrazně nové světlo na dynamiku, která se projevuje při zahájení, postupném vývoji a řešení novodobých námořních vzpour. Vyplývá z ní, že se vzpoury v demokratických západních státech zpravidla zásadním způsobem odlišovaly od vzpour, k nimž došlo v zemích ovládaných autoritářskými režimy nebo v méně rozvinutých společnostech. V prvním případě se události obyčejně nevlekly dlouho a měly nenásilný průběh. Obvykle se snadno šířily od lodi k lodi, avšak požadavky vzbouřenců zůstávaly umírněné a omezené. V opačném případě docházelo ke vzpourám méně často, zato však byly častěji násilné povahy a vyznačovaly se postupným stupňováním požadavků a revolučními úmysly.
Štítky:
Války,
Historie