Pohádka o poslední myšlence

Český čtenář zná Edgara Hilsenratha jako autora děsivě groteskního románu Nácek a holič — touto satirou o holocaustu, která je všechno, jen ne politicky korektní, Hilsenrath v Německu naboural zažité poválečné klišé o německo-židovských vztazích a získal pověst kontroverzního autora. Edgar Hilsenrath je však nejen kontroverzní autor, ale především strhující vypravěč, jehož románová řeč se valí jako proud řeky. Je tomu tak i v Pohádce o poslední myšlence. Prostřednictvím orientálního vypravěče pohádek, který vypráví umírajícímu Arménovi historii jeho rodiny, již nikdy nepoznal, rozvíjí Hilsenrath retrospektivně mnohovrstevný příběh o arménském lidu, o jeho dějinách a tradicích i každodenních zvycích, a také o tom, co vedlo Turky v roce 1915 k pokusu o vyhlazení národa, jejž si zvolili za svého vnitřního nepřítele. Román je napsán jako veliký, nekonečný dialog, pohádková forma umožňuje Hilsenrathovi používat výrazové prostředky — mimo jiné jeho charakteristický černý humor —, které dovolí ukázat a říci víc než strohé vylíčení faktů. Zrůdná nenucenost vůdců, s níž odsoudí k smrti milion lidí, praktičnost byrokratů, kteří genocidu zorganizují, a hrůznost mechanismu, který v naší mysli učiní ze souseda, s nímž jsme léta žili v přátelském souladu, bezcenného tvora, jehož je třeba jakýmkoli způsobem zlikvidovat — to jsou jen některé z temných vlastností lidského druhu, jež Pohádka o poslední myšlence vyjevuje a jež jsou noční můrou i dnešní doby. Už když jsem psal Noc, věděl jsem, že se v Turecku odehrál holocaust. […] Řekl jsem o záměru svému agentovi v Americe. Byl nadšený. Měl pocit, že by mohla od roku 1933, kdy vyšlo Werfelových Čtyřicet dnů, vyjít další knížka s touto tematikou. Věděl jsem, že mne budou s Werfelem porovnávat. Nakonec mne to stejně dostihlo. Poznal jsem, že to nemusím napsat lépe, ale prostě jen jinak. A to jsem udělal. A sepsal jsem příběh genocidy jako pohádku, říká autor v jednom z rozhovorů, který následoval po velkém úspěchu německého vydání knihy, za niž obdržel prestižní Cenu Alfreda Döblina.

Štítky: Historie

MOJE KNIHOVNY