„Ve které chvíli se to v Peru všechno podělalo? A kdy jsem si podělal život já?“ ptá se obsedantně Santiago Zavala, protagonista Vargas Llosova románu Rozhovor u Katedrály, který vyšel španělsky r. 1969 jako v pořadí třetí román již slavného autora.
A podle jeho vlastních slov mu dal nejvíc práce a způsobil mu nejvíc trápení, proto ho má z celého svého díla nejraději – stejně jako kritici a čtenáři. Katedrála je hospoda, v níž se odehrává rámcový šestihodinový rozhovor novináře Santiaga s bývalým rodinným šoférem Ambrosiem, ale katedrále se podobá i nesmírně složitá, přitom však přehledná a logická stavba románu. V něm se proplétají příběhy ústředních dvou postav: buřičského studenta práv Santiaga Zavaly, který se na univerzitě zamiluje a zaplete do politiky, odejde z domova a rezignuje na zajištěný bezstarostný život, ale postupně sklouzává do banální tuctovosti a své existenci nedokáže dát žádný smysl; a zamba Ambrosia, submisivního zkrachovalce, jenž se nikdy nikomu nedokáže postavit. S nimi jsou spojeny další postavy – Santiagova movitá rodina, zkorumpovaní politici Odríovy vlády v 50. letech, figurky z limského podsvětí, zpěvačky a prostitutky, novináři, studenti, služky, dělníci, chudáci. Jejich melodramatické, tragické, odporné, dojemné i šedivé příběhy nejen skládají obraz Peru 50. let 20. století, ale také zachycují ztrátu iluzí ve světě bez přesahu a beze smyslu, v něž jsou důležité jen správné známosti a peníze.