Novela z roku 1964, která vyšla česky jedinkrát v roce 1967, v mnohém překročila svou dobu. Autorka v ní líčí posledních několik týdnů života své matky. Téměř reportážní až naturalistické líčení fyzického a mentálního chátrání člověka je spojeno s bilancováním vztahu mezi matkou a dcerou. Péče, kterou se Simone snaží v posledních týdnech poskytnout své matce, je svědectvím o její lidskosti, touze přenést se přes všechno špatné, připravit jí skutečně snesitelný odchod, ale zároveň je to velké duchovní cvičení. Autorka je ledově upřímná, jako by chápala, že jen pravdivost ve vztahu k matce jí umožní vymanit se z nánosů stereotypů, rodinných falší, toxických vztahů. Vystupuje tak za všechny dcery, které řeší svou široce chápanou emancipaci, jež vykračují zpoza Stínu, které na ně matky vrhají. Zachovává si nicméně pořád něhu, láskyplnost, soucit, trpělivost, umocňované tím, jak pokračuje matčino fyzické chátrání. Pozoruhodná novela Velice lehká smrt Simone de Beauvoir promlouvá po téměř šedesáti letech možná víc než v době svého vzniku. Je nejen reportáží o posledních dnech života, zajímavou i co se technických a medicínských aspektů celého procesu týče a vývoje, k němuž v této oblasti došlo. Popisuje řadu jevů, s nimiž se ve vztazích uvnitř rodiny setkal skoro každý, bez sentimentu a falešné úcty obnažuje patologické rysy, manipulace, zákeřné stereotypy, čímž ilustruje mnohé z toho, co už dnes přece jen vešlo do širšího povědomí. To vše v literárně výjimečné, sevřené a pronikavé formě. Cílem autorky nicméně není jen bořit, neboť v centru jejího zájmu je koneckonců celou dobu člověk a jeho důstojnost. Nesmířenost se smrtí a až živočišný boj za život, vyplývající z autorčina filozofického přesvědčení, je zároveň inspirujícím bojem za svobodu v životě, nespoutanou patologiemi, které rodí společnost a mezilidské vztahy, i vztahy mezi rodiči a dětmi.