Zbrusu nový text nositelky Nobelovy
ceny pojednává o útlacích společnosti,
o tom, jak se člověk cítí nesvůj ve vlastním
těle.
Próza začíná líčením dnešního
světa (bankovní skandály, únosy dětí
atd.), ale stále zřetelněji se vrací k životu
Elfriede Jelinekové včetně komplikovaného
vztahu k matce, otcově internaci
na psychiatrii, až po sebeironické
zostuzení Jelinekové jako autorky, co
„skuhrá stále stejnou písničku“. Jde
o jedno z nejosobitějších a nejintimnějších
děl rakouské spisovatelky.
Štítky:
Prózy,
Rakouské prózy