Tato kniha je první filosofickou prací Jana Šterna. Ve své práci rozvinul čtvrtý modus bytí, jak ho zformuloval Aristoteles ve své Metafyzice. Navázal přitom na Heideggerův esej Aristotelova Metafyzika. Zatímco první tři mody bytí uvedené v Metafyzice - věc je taková, věc je, tvrzení o věci je pravdivé - se staly pilířem pozdější filosofie, čtvrtý modus (byť z jistého úhlu vlastně nejzajímavější) stál stranou filosofického bádání. Teprve Heidegger na něj upozornil samostatnou prací. Je nepochybné, že toto Heideggerovo připomenutí stálo jako hlavní impulz za Šternovou prací.
Základním posunem od Aristotelova pojetí bytí jako možnosti a skutečnosti je v této práci pojetí možnosti nikoliv jako kauzálního faktoru utváření skutečnosti - možnost jako příčina skutečnosti, jež se z ní vyvine, ale jako trvalé dialektické součásti skutečnosti. Neboli možnost a skutečnost tvoří dialektickou dvojici, která existuje jako trvalá součást každé věci, jako modus jejího bytí. Z toho plyne poměrně překvapivý důsledek, který je v práci podrobně analyticky rozebrán: trvalou součástí bytí každé věci (organismu, člověka) jsou nenastalé, neuskutečněné, odmítnuté možnosti, díky nimž teprve věc (organismus, člověk) získává své místo ve světě a skrze něž mu svět rozumí.
V knize je na bázi bytí jako možnosti a skutečnosti formulován určitý princip etiky, který na rozdíl od Kantova pojetí (mravní zákon jako vyšší boží princip nepodmíněně daný člověku) víc vychází z ustrojení člověka jako takového, tedy jako bytosti, jejíž ontologická struktura zakládá etické jednání.
Štern v knize ukazuje, jak koncept bytí jako možnosti a skutečnosti inspiroval nejen novodobou filosofii, ale i teoretickou fyziku. Konkrétně Wernera Heisenberga v jeho knize Fyzika a filosofie. Toto propojení fyziky a filosofie je v rámci této práce domyšleno do řady závěrů, které mohou být inspirativní pro další bádání.