V Nietzschových básních je takřka každé slovo prostoupeno ozvěnami
jeho učení, a přesto v nich mnohdy vyvstává nezaměnitelný poetický
tvar. I tam, kde básně nejsou postaveny na rytmu a rýmu, zbarvují
je odstíny zvuku, srážejí se do aliterací, krystalizují v hříčky,
hutní metaforami a vytvářejí smyslově naléhavou krajinu, jež je
zároveň krajinou ducha. Myšlenkové souvislosti, které je u
Nietzschových básní třeba respektovat, při překládání ještě
znesnadňují úkol znovuvyvolat jejich zdroj, intenzitu nálady, jež
inspirovala autora. Dvojjazyčné vydání však dovoluje čtenáři vrátit
báseň do prostředí jejího zrodu a vyvážit nevyhnutelnou
nedostačivost překladu.