Kniha pojednává o fotografii jako autorském díle, o vztahu fotografie a práva na ochranu soukromí a ochranu osobnosti, o fotografování soukromých objektů i fotografování na veřejných prostranstvích. Výklad je doplněn příklady z praxe. Kdy je fotografie autorským dílem, které požívá zvláštní ochrany, a kdy není? Je-li fotografie autorským dílem, je třeba dále rozlišovat toto dílo a hmotný substrát, na kterém je fotografie zachycena, a vlastnická práva k němu. Autor se zabývá pojmem autorského díla a naznačuje hranici mezi fotografií původní a prostým zobrazením autorskoprávně nechráněným. Příkladem je aktuální případ SDEU ve věci fotografky Painer, která fotila malou Natashu Kampush, posléze unesenou. Rozhodnutí rozebírá především právě hranici pro chráněná a nechráněná autorská díla, a také otázku možného zveřejnění fotografií. Je zmíněn také případ sporu o námět fotografie, Art Rogers v. Jeff Koons. Předmětem sporu byla otázka možné inspirace fotografie jednoho autora a socha druhého autora. Jako příklad posouzení a rozlišení autorského díla a prostého záznamu, kterému autorskoprávní ochrana nevzniká, se popisuje fotografie Christopha Meiliho od Gisely Blau. Kniha se dále věnuje licenční smlouvě, tedy poskytnutí práv k užití fotografie. Příkladem z německé soudní praxe týkající se k možnosti využití licence pro původně neznámý způsob užití je případ Spiegel CD-ROM. Fotograf udělil nakladatelství vcelku neomezenou licenci ke svým fotkám, které byly následně užity na CD-ROM; taková technologie a možnost užití však v době udělení licence nebyla známa. Dále je učiněna zmínka o licenčních sporech k ikonické fotografii Che Guevary. Dalším tématem knihy je ochrana autorských, osobnostních a majetkových práv, dotčených fotografováním. Zde jsou rozebrány možnosti a omezení focení na veřejném prostranství, rozdíl mezi vlastnickým právem, autorským právem a ochranou soukromí. Fotografie cizích věcí v zásadě vlastnické právo nenarušuje. Fotografie věcí, jako je auto nebo dům, však mohou narušovat ochranu soukromí, a to přesto, že se na nich nemusí vyskytovat žádná osoba. Lze fotografovat umělecká díla umístěná dlouhodobě na veřejných prostranstvích, aniž by se porušovala práva jejich autorů? Jako příklad je popsán soudní spor související s fotografiemi vídeňského rakouského Hundertwasserhausu. Uvedený případ posuzoval především otázku pojmu veřejného prostranství, neboť předmětné fotky byly pořízeny z perspektivy jen podobné běžnému chodci, a to navíc z místa obecně veřejnosti nepřístupného. Dalším aktuálním příkladem je Google Street View. Dále autor pojednává o právní úpravě ochrany soukromí a ochrany osobnosti. Zdůrazňuje základní pravidlo, že fotografování cizí osoby je možné toliko s jejím souhlasem. Jako příklad rozebírá soudní případy monacké kněžny von Hannover, oblíbené osobnosti zejména německého bulvárního tisku. Tyto spory poskytují významný výklad rozsahu a hranice ochrany osobnosti, které je možné aplikovat nejen na slavné osobnosti. Předmětné právní závěry jsou aplikovatelné i mimo německou judikaturu. Knihu uzavírá výklad pravidel o fotografování obžalovaných osob v trestním řízení, včetně osob následně odsouzených. Praxe opět vychází z výkladu německých soudů, provedených např. v případu Sedmayr, posuzujícím otázku zveřejnění fotografií odsouzených osob.