Kniha apokryfů, Život a dílo skladatele Foltýna

I promluvil anděl a řekl: „Hospodin přikázal zhubiti Sodomské.“ „Staň se vůle jeho,“ děl Lot tiše. „Přemýšlel jsem celou noc; a vzpomněl jsem si na tolik věcí, že jsem plakal. Slyšeli jste někdy zpívati Sodomské? Ne, vůbec je neznáte, neboť pak byste nepřišli takto. Když jdou dívky po ulici, houpají se v bocích a bzučí mezi rty píseň; a smějí se, když váží vodu v okovcích. Žádná vodička není čistší než ta ze studánek sodomských; a žádná řeč z řečí se neposlouchá krásněji. Když promluví dítě, rozumím mu, jako by bylo moje; a když si hraje, je to ta hra, kterou jsem si hrál já, jsa maličký ještě. *** „Tak tohle by nešlo, pane Foltýne,“ řekl jsem. „Takhle by to naprosto nešlo. Můžete to zahodit a začít znovu.“ Byl úplně zdrcen a namáhavě polykal. „Vy myslíte, že je to tak špatné?“ „Docela špatné,“ řekl jsem. „Máte tam dobré věci, ale dohromady je to špatné.“ Poslouchal a tichounce sahal do kláves. „Snad máte pravdu,“ řekl s námahou. „Ve mně je toho tolik… Snad to neumím dost ovládnout a uhladit…“ Najednou vstal a šel k oknu. Na zádech mu bylo vidět, že pláče. „Koukejte, pane Foltýne,“ řekl jsem, „to by nešlo. Plakat se nesmí. Umění není hračka, aby se pro ni plakalo. Člověk nesmí myslet na sebe.“

MOJE KNIHOVNY