Newyorský kazatel a spisovatel Timothy Keller využívá Ježíšovo podobenství o starším a mladším bratrovi k ilustraci dvou základních cest, po nichž se lidé pokoušejí jít za naplněním: cesty mravního konformismu (starší bratr) a cesty sebeobjevování (mladší bratr). Každá z nich působí jako brýle se specificky zabarvenými skly, skrze něž pozorujeme život, nebo jako paradigma, na jehož základě obecně formujeme svoje porozumění světu kolem nás. Každá z nich představuje metodu nalezení osobní důležitosti a ceny, metodu pojmenování nešvarů světa. Čtenáře možná překvapí, že každá z nich představuje popření samotné podstaty křesťanské víry. Na jediném Ježíšově podobenství Keller přesvědčivě vysvětluje, co je – bez ohledu na příslušnost k té které církvi – jádrem pravého křesťanství.
***
Ježíšovo učení bezvěrce neustále přitahovalo, zatímco věřící, co věřili v Bibli, uráželo. V dnešních církvích tento jev obvykle nepozorujeme. Vyvržence, jež Ježíš přitahuje, to k současným církvím netáhne, dokonce ani k těm nejavantgardnějším. My církve přitahujeme spíše lidi konzervativní, usedlé, moralistické. Zhýralci, emancipovaní, zlomení a vyděděnci se církvím vyhýbají. To může znamenat jen jediné. Jestliže kázání našich duchovních a praxe našich farníků nemá na lidi stejný účinek, jakého dosáhl Ježíš, pak jim patrně nepředkládáme poselství, jež jim přinášel on. Pokud naše církve nejsou pro mladší bratry přitažlivé, je v nich nejspíš více starších bratrů, než jsme si ochotní přiznat.
Štítky:
Biblické citáty,
Úvahy,
Odpuštění,
Bůh a člověk,
Biblická exegeze,
Křesťanská víra,
Duchovní literatura,
Náboženská literatura,
Protestantské učení,
Vnitřní konverze,
Biblická podobenství,
Víra