Sama proti času

Sotva jedenáctiletá Martina Sáblíková, zatoužila při televizním

sledování ZOH v Naganu ochutnat

atmosféru olympiády a o čtyři roky později

se zasnila nad zlatem rychlobruslařky

Claudie Pechsteinové v Salt Lake City:

„Jednou bych zlatou olympijskou taky

chtěla“. Trvalo to přesně osm let, než ji

ve Vancouveru získala, aby ovšem už od

roku 2007 kralovala ledovým dlouhým

tratím a svůj trůn si uhájila dodnes.

Její úspěchy se skloňují ve všech pádech,

ale vět, které kdy národní ikona

řekla o sobě jako o člověku, je jako

šafránu. Není divu, dostat se do blízkosti

světové rekordmanky ověnčené trofejemi

i tituly nejvyššími je takřka nemožné.

Nemá ochranku, to ne, ale Martina

zkrátka není veřejná osoba. Má něco,

co si chrání. Vybírá si obezřetně, koho

nechá nahlédnout do svého nitra.

Pokusila jsem se o jeho popis v této knize,

vstoupila jsem do království Martiny

Sáblíkové na pozvání tvůrců filmového

vyprávění, v jejichž představách se zrodil

vypravěč. Dělím se s vámi, milí čtenáři,

o své dojmy a pocity čerpané v blízkosti

světové jedničky stejně jako o její

vnímání věcí a o ni samou. Skládám obraz

silné i křehké ženy ze střípků času

ukradeného v době předolympijské sezony

s vírou, že skica je to důvěrná.

Autentický portrét pak přinese

dokumentární film, na jehož

popud a ruku v ruce s ním kniha

vzniká.

Štítky: Paměti

MOJE KNIHOVNY