Sotva jedenáctiletá Martina Sáblíková, zatoužila při televizním
sledování ZOH v Naganu ochutnat
atmosféru olympiády a o čtyři roky později
se zasnila nad zlatem rychlobruslařky
Claudie Pechsteinové v Salt Lake City:
„Jednou bych zlatou olympijskou taky
chtěla“. Trvalo to přesně osm let, než ji
ve Vancouveru získala, aby ovšem už od
roku 2007 kralovala ledovým dlouhým
tratím a svůj trůn si uhájila dodnes.
Její úspěchy se skloňují ve všech pádech,
ale vět, které kdy národní ikona
řekla o sobě jako o člověku, je jako
šafránu. Není divu, dostat se do blízkosti
světové rekordmanky ověnčené trofejemi
i tituly nejvyššími je takřka nemožné.
Nemá ochranku, to ne, ale Martina
zkrátka není veřejná osoba. Má něco,
co si chrání. Vybírá si obezřetně, koho
nechá nahlédnout do svého nitra.
Pokusila jsem se o jeho popis v této knize,
vstoupila jsem do království Martiny
Sáblíkové na pozvání tvůrců filmového
vyprávění, v jejichž představách se zrodil
vypravěč. Dělím se s vámi, milí čtenáři,
o své dojmy a pocity čerpané v blízkosti
světové jedničky stejně jako o její
vnímání věcí a o ni samou. Skládám obraz
silné i křehké ženy ze střípků času
ukradeného v době předolympijské sezony
s vírou, že skica je to důvěrná.
Autentický portrét pak přinese
dokumentární film, na jehož
popud a ruku v ruce s ním kniha
vzniká.
Štítky:
Paměti