Sbírky básní

Současná západní tzv. civilizovaná a demokratická společnost ještě stále nepřímo nutí současného člověka v první řadě myslet, nikoliv cítit. Oproti agresivním a lživým neustále se opakujícím reklamním sloganům na cokoliv by mohla báseň působit na člověka jako pohlazení motýlích křídel, ale také jako blesk, který obsahem svých slov zasáhne čtenáře u dveří jeho třinácté komnaty, která skrývá těžší a delší cestu, než kterou člověk urazil ve vědě a technice. Je to cesta srdce, které je sídlem citů, které nás učí lásce mnohdy i proti naší vůli a proti našemu egu. Právě zde se člověk tím méně vyvíjí, čím více se obklopuje pohodlím, a podává výkony, díky kterým si může pořídit spoustu věcí, které ve skutečnosti nepotřebuje. Dnešní člověk má všeho víc, než potřebuje, aby zapomněl, co opravdu potřebuje. Ale pokud člověk uzná své city za důležité a přizná se k nim, může napsat báseň, nebo se stane, že ona si náhodou najde jeho. Mnozí své city vnímají, ale neumí jim propůjčit slova. Ale jsou i tací, kteří považují své city za slabost , kterou před světem musí skrýt. I pro ně jsou psány básně. Básně jsou podle mne natolik důležitou nově pojmenovanou realitou, že si nakonec samy u básníka vynutily formu a tvar, v podobě těchto sbírek, aby mohly vylétnout do světa, a stejně jako motýli, hledají svůj cíl. Básník je povinen vydržet nikam nepatřit, aby mohl hledat nová slova pro to, co cítí, a o čem ostatní raději mlčí.

MOJE KNIHOVNY