Štěstí někdy pelichá

Každá věc a každá událost, každý člověk či jeho slova mohou být klíčem k něčemu, co je přesahuje. Umění otevírat jimi zamčené dveře mi u Simony Šustkové připomíná umění zádumčivého pivaře, který nespěchá, protože ví, že celý svět je otvírák, a vypráví. Autorka píše již podruhé – po výtečné prvotině Přes kočičí hřbet – detektivku o mezilidských vztazích. Cestuje kolem světa a posledním stoletím. A ať už s ní budete procházet Guggenheimovým muzeem v New Yorku nebo se plazit skrz polomy šumavského lesa, můžete si být jisti, že potkáte lidi, které sami znáte – příliš zamlklé židy a příliš hlasité antisemity, vzdělaného zodpovědného pákistánského řidiče a naivní nezodpovědnou americkou učitelku, příbuzné a přátele, s nimiž jsme proto, že bez nich bychom nebyli. Všichni po sobě zanechají v příběhu nenápadné, ale o to autentičtější stopy – podprahové připomínky, že holocaust a rakovina patří k životu stejně jako nevěra a žaludeční potíže; jenže na ty první se umírá. Před nemístným sentimentem knihu důsledně brání svými poznámkami dětský guru Max a drobné absurdity všedních dní. Velké pochyby a malé jistoty. Simona Šustková začíná svou knihu jako útěk. Vzpomněl jsem si při čtení prvních stránek na jeden z rozhovorů s Arnoštem Lustigem, který ke svému opakovanému životnímu i literárnímu tématu řekl: Útěk může být řešení, protože je začátkem něčeho nového. Po přečtení knihy se mi chce dodat, že může být i prvním krokem na cestě zpět, pokud má smysl se k něčemu vracet. Jiří F. Potužník

Štítky: České prózy

MOJE KNIHOVNY