Tělo jako prostor anarchistické rezistence

Odkud čerpat naději ve zdevastované cynické současnosti? Jsme v ní sami? Můžeme obstát jen na úkor ostatních? Vzestup politiky identity zakryl v posledních dekádách univerzální aspiraci emancipačních snah. Původní příspěvek k teorii radikální politiky, který Klára Lang čtenářstvu předkládá, je slibným vykročením za tento rámec. Napájí se z emancipační tradice odporu proti útlaku a inspiruje se především třemi proudy: anarchistickým, feministickým a poststrukturalistickým. Na jejich základě se do centra pozornosti nové radikální politiky dostává tělesnost – ta je vlastní každému, preformuje budoucnost, utváří ji tady a teď. V trhlině mezi selhavšími pokusy o osvobození člověka se opět potvrzuje staré povědomí, že vize nového světa musí být v souladu s metodami, kterými je o něj usilováno. Tělo se stává naší politickou zbraní přesahující subjekt-objektové schéma: je současně osvobozováno a osvobozuje, je součástí kolektivního procesu rezistence proti útlaku. Zásadní je přitom experimentace – rozšiřuje totiž pole představitelného a dává vzniknout novému, které odporuje glajchšaltování a normalizaci. Odevzdanost systému a údajná danost náhle korodují před prožívanou svobodnou tvorbou a sebetvorbou. Četba Těla jako prostoru anarchistické rezistence je osobitým přínosem k promýšlení svobodného života ve společném soubytí, v němž ideje svobody, vzájemnosti, lásky a péče přestávají být prázdnými slovy a získávají zásadní význam. V tomto smyslu je i jeho četba „nadějí toho, co vzniká“.

MOJE KNIHOVNY